Bulat Okudžava je uznávaným tvůrcem ruské autorské písně, jak se v Sovětském svazu říkalo tomu proudu tvorby, který u nás označujeme za písničkářství. Byl také prozaik, ale největší popularitu si u myslící části sovětské společnosti vydobyl koncem padesátých a začátkem šedesátých let minulého století svými písněmi. Ty byly uprostřed oficiálního jásavého budování tiché a zadumané, uprostřed úředně prosazovaného kolektivismu obrácené především do vlastního nitra jednotlivého člověka - a tedy individualistické. Tohle na Okudžavovi vadilo strážcům ideologické čistoty v myšlení sovětských lidí. Skladatelé a textaři jásavých i tklivých, budovatelských i vlasteneckých písní, kteří byli držiteli vysvědčení a diplomů z centrálně požehnaných hudebních a literárních škol a měli své skladatelství, potažmo veršotepectví stvrzeno příslušným razítkem v příslušném členském průkazu příslušného oficiálního tvůrčího svazu, si zase stěžovali, že Bulat Okudžava získává lacinou popularitu hudebním primitivismem a neumělým pěveckým projevem.
  Okudžava nebyl bojovník, těm výpadům a obviněním se neuměl a snad ani příliš nechtěl bránit, a tak se ve druhé polovině šedesátých a počátkem sedmdesátých let soustředil spíše na psaní historických próz. Jenže jeho posluchači na něm milovali právě to, co ideologům i úředně schváleným tvůrcům vadilo. I když málo vystupoval a psal jen málo nových písní, jeho raná tvorba se už stačila usadit v myslích i srdcích bezpočtu lidí. A tak začal na konci šedesátých a pak v sedmdesátých letech psát další písně, teď už některé i na objednávku, například od filmových režisérů, kteří za jeho pomoci chtěli zajistit větší úspěch svým dílům - což se většinou také podařilo.
  Bulat Okudžava se dožil doby, kdy písničkářství v ruské společnosti podobně jako u nás přestalo být fenoménem společenským a politickým a stalo se zase jen psaním a zpíváním písniček. Jeho osobní popularita však nikdy nepohasla a nová doba mu mezi jiným umožnila i návštěvu naší vlasti, do které by ho snad dřívější vládci i pustili, ale on nechtěl. "Já do Prahy nepojedu, dokud tam budou naše tanky," měl se prý jednou vyjádřit.
  Nedlouho před svou smrtí, už v devadesátých letech, tedy Bulat Okudžava do naší země přijel a vystoupil na dvou koncertech v Brně a v Praze.
  Pořad Vyhnanec z Arbatu nabízí průřez písňovou tvorbou Bulata Okudžavy od nejranějších počátků až do devadesátých let minulého století, doplněný ukázkami ze vzpomínkové knihy Zrušené divadlo a úvahami, které básník pronesl na besedě s členy Pen klubu za své pražské návštěvy. V pořadu účinkují Věra Slunéčková a jeden z Okudžavových českých překladatelů Milan Dvořák.

www.folktime.cz 
www.bards.ru