Putování za gulášem

Když jsem šel...
Když jsem já šel...
Ach, kolik našich lidových písní začíná těmihle slovy.

Když jsem já šel cestou ouzkou,
potkal jsem tam pannu hezkou.

Anebo:

Když jsem šel do Prahy pro jelita,
potkal jsem na cestě tajtrdlíka.
Nebyl to tajtrdlík, byl to profous.
Kdybych byl neutek, von by mě kous.

Bezpočtu jich je.

Nuže, když jsem já šel v srpnu 1972 z Klenčí, do Postřekova, batoh na zádech, kytaru přes rameno, drtilo mě polední slunce a zašlapávalo mě svým žárem do asfaltu silnice, ale já jsem si přece v duchu prozpěvoval prostinké veršíky:

Na tej naší návsi chlapec vejská.
Ach bože rozbože, mně se stejská.
Stejská, stejská, stejská, stejskat bure,
dokád v Potřekově slúžit bure.
(Ano, podle místních je to Potřekov.)

V několika slovech řečeno vše. A já jsem přes úmorné vedro a trochu umdlévající nohy, které šlapaly chodskou krajinu už od časného rána, nutně potřeboval vidět tu náves.
Pak jsem na ní byl. posadil jsem se na obrubeň nějaké pumpy a zeptal se prvního kolemjdoucího mladíka, jestli se tu někde nedá pořídit pivo.
"Támhle nahoře u Hadama," řekl. "Jo, jenomže včera byla tancovačka, tak teď bude zavříno."
Posloužil jsem si vodou z pumpy, šel na nádraží a odjel do Domažlic. Necítil jsem se ošizen. Chtěl jsem koneckonců jen vidět postřekovskou náves, a toho se mi dostalo.

Když jsem já šel třicet let nato, tuším také v srpnu, spolu se dvěma kamarády, několikadenním vandrem západním pohraničím, pokoušeli jsme se marně dát si v některé hospodě guláš. Je to takový náš zvyk, když jsme na letních vandrech, dávat si cestou guláš a pivo. Jenomže pohraničí bylo plné diskrétních zařízení nabízejících hry hazardní či erotické, nikoli však guláš. Počasí bylo krásné, cesty dobré, šlo se pěkně, jen ten guláš zůstával virtuální.
Čtvrtého dne, když jsme se blížili k Postřekovu, pověděl jsem svým parťákům, jak jsem ho navštívil právě před třiceti lety. Řekli jsme si, že si ten guláš konečně dáme u Hadama.

Když jsem já... ne, tentokrát nikoli šel, nýbrž seděl - seděl jsem v hotelovém pokoji v Moskvě, kde jsme s Věrkou v rámci knižního veletrhu předváděli, jak se u nás zpívají písně ruských písničkářů. Při večeru jsme ve společnosti ještě několika kamarádů tak trochu drnkali na kytary a prozpěvovali. A když jsme si zahráli jednu krásnou českou lidovou, podívali jsme se na sebe a věděli, že jsme oba dostali týž nápad. Uděláme pořad z českých lidových písní. Ne moravských, ne slováckých, ne slezských - ty jsou všechny také krásné, ale tohle bude pořad z písní ryze českých, jihočeských, východočeských, chodských. A hned se opravím: písničky samozřejmě neznají lokálpatriotické hranice a volně putují mezí východními Čechami a Moravou stejně jako mezi Chodskem a Bavorskem. Řekněme tedy, že to měly být písně převážně českého původu.
A tak jsme si našli hezký text, pojednávající o tom, jak se v české lidové písni organicky snoubí motivy milostné, sociální i kulinářské, vybrali jsme si z nepřeberného bohatství asi pětadvacet lidových písniček a smíchali to všechno v takový "kulášek".

Kdo chce vědět, co nám z toho vyšlo - a třeba taky co se tehdy strhlo u toho Hadama -, ať si to přijde poslechnout.

Milan Dvořák