Vyprávění francouzské herečky Mariny Vladyové o manželství a zážitcích s ruským hercem, básníkem a písničkářem Vladimírem Vysockým, provázené jeho písněmi, které napsal pro sebe i pro ni
Proč v běhu kůň a v letu pták,
proč náhle pad? Proč náhle pad?
Vladimír Vysockij
Koncem osmdesátých let, když se v dožívajícím Sovětském svazu vydávalo už prakticky cokoli, vyšla tu také kniha vzpomínek Mariny Vladyové na Vladimíra Vysockého, na jejich vzájemný vztah, na veselé i neveselé příhody ze společného života. Ve Vysockého vlasti byla uvítána s velkým zájmem jako vše, co se zbožňovaného barda týkalo, ale mnozí – včetně básníkova syna Arkadije – také tvrdě kritizovali. Ruská společnost má tradičně ve zvyku stavět své milované umělce na piedestal, opěvovat jejich ctnosti a na stinné stránky jejich života zapomenout. Veliký Puškin po sobě zanechal půlmilionový dluh /v carských zlatých rublech!/ nejen z neúspěšného časopiseckého podnikání, ale také docela prostě z karet, jenže o tom se děti, učící se nazpaměť strofy z Evžena Oněgina, ve škole nedovědí.
Sám Vysockij se v písni Pomník už napřed ohrazoval proti tomu, aby ho po smrti tesali do kamene. Ale jeho nadšení příznivci na to nedbají.
Západ evropského kontinentu je v tomhle jiný. Hovoří-li o svých umělcích, probírá kromě geniálního nadání a velkých tvůrčích vzmachů třeba také jejich malichernost, vrtochy, mimomanželské vztahy, homosexualitu nebo defraudace. Nechme stranou bulvár, ten chce jen ty věci posledně jmenované, zatímco na geniální nadání a velké tvůrčí vzmachy zvysoka kašle. Na Západě se i vážní zájemci o umění klidně o svém oblíbeném autorovi nebo interpretovi dovědí nějaké ne zrovna chvalitebné detaily z prózy jeho každodenního života a nebrání jim to, aby nadále ctili, co na něm bylo velké a úžasné.
Neprohlašujeme jeden ani druhý přístup za lepší nebo horší. Protože ale patříme spíše k vyznavačům toho druhého, vzali jsme rozšířený a doplněný text knihy Vladimír – zastavený let, který z francouzštiny přeložila Markéta Vinická, a vybrali do omezeného času svého pořadu takové výňatky, které Vladimíra Vysockého ukazují i jako vynikajícího tvůrce, i jako oběť vlastních nezvladatelných vášní. Snažili jsme se, aby to bylo tak trochu také o poměru mezi myšlenkovým světem Západu a Východu, Francie a Ruska, liberální a totalitní společnosti, ale nejvíce ze všeho to má být o lásce a o vztahu mezi dvěma lidmi.
Vysockij své písně téměř vždy psal pro sebe a byl jejich jediným interpretem, ale pro tento pořad jsme si našli také několik takových, které vytvořil pro Marinu.
O pořadu "Zastavený let" jsem chybně místo jména Markéty Vinické, která přeložila knihu Mariny Vladyové uvedl jméno její sestry Kateřiny.
Velmi se omlouvám paní Vinické i návštěvníkům naší stránky. Text už je opraven.
Milan Dvořák
Román o holkách
Písně a próza Vladimíra Vysockého
O Vladimíru Vysockém je u nás obecně známo, že to byl úspěšný herec moskevského divadla Na Tagance, ale zejména autor a velmi svérázný interpret stovek písní, které přes oficiální zákazy a ústrky a přes ostentativní nezájem státní gramofonové firmy i státních sdělovacích prostředků tehdejšího Sovětského svazu zasáhly duši a oslovily myšlení všech generací obyvatel této země. Vysockého tvorba se šířila na pokoutních magnetofonových nahrávkách, které se tisíckrát přehrávaly z přístroje na přístroj, prodávaly pod rukou za značné sumy a jako velká vzácnost dávaly darem přátelům. dnes tato mánie pominula, zejména proto, že dříve zakázané ovoce je běžně k mání na kvalitních zvukových nosičích, ale jistě také proto, že dnešní ruská společnost je podstatně svobodnější než tehdejší sovětská. A svoboda, to byl jeden ze základních motivů Vysockého díla. Vztah k Vysockému je dnes klidnější, ale to je především tím, že si autor kromě upřímné lásky svého lidu už také vydobyl nezpochybnitelné místo nejen v ruské autorské písni, ale v ruské literatuře vůbec.
Jednotlivé Vysockého písně jako Pravda a lež nebo Dialog u televize se u nás díky Jarkovi Nohavicovi, Zuzaně Talpové a dalším interpretům dostaly do všeobecného povědomí. Pořad Román o holkách si však klade za cíl něco jiného. Je to pohled ke kořenům Vysockého tvorby, do prostředí, které se stalo silným zdrojem inspirace zejména pro počátky jeho písničkaření, ale zůstalo mu studnicí námětů až do konce života. Je to prostředí moskevských ulic a dvorů, v němž se pohybují lehké holky a těžcí frajeři, lidé na první pohled hříšní, ale autorovi zjevně důvěrně známí a milí. Vysockij sympatizuje s jejich neuvědomělými, ale o to intenzivnějšími touhami po svobodě a lepším životě a hluboce s nimi cítí, protože tuší, že jsou to touhy marné. Ti lidé jsou nositelé dosud živé tradice ruského městského folklóru, z níž vyšly Vysockého takzvané "kriminálnické" písně, které mu už od počátku jeho tvorby přinášely takovou oblibu a pochopení u širokých vrstev posluchačů a takovou nepřízeň u pohlavárů.
Pořad je založen na jediném a nedokončeném prozaickém díle Vladimíra Vysockého, které se mělo jmenovat Román o holkách, ale nemůže se samozřejmě obejít bez autorových písní, které z tohoto inspiračního pramene vytryskly. Je jich celkem devatenáct. Spolu s českým překladatelem Vysockého Milanem Dvořákem je interpretuje a úryvky z prózy přednáší Věra Slunéčková.
![info [zavináč] dvoraksluneckova [tečka] wz [tečka] cz](images/info.gif){kind=small}