Tlumočník Milan Dvořák

Vystudoval tlumočnictví a překladatelství. Vzhledem k několika rokům stráveným v dětství v Rusku brilantně ovládá ruský jazyk. Tlumočí a překládá i z anglického jazyka, výborně vládne francouzštinou. Mezi jeho nejznámější překlady patří "Eugen Oněgin" (Puškin), "Hoře z rozumu" (Gribojedov) či "Rocková opera" (Vozněsenskij). Dvořák rovněž přeložil (z angličtiny) autobiografii Stalina, společně s manželkou pak životopis Solženicyna. Nyní překládá z angličtiny autobiografii Mussoliniho. Proslavil se pak především překlady ruského písničkáře Vladimíra Vysockého.
Tlumočí především pro Českou televizi. V minulosti to byl například Brežněv, Gorbačov či Jelcin. Ze západního světa zprostředkovával Dvořák českým divákům akce MMF, OBSE, Mezinárodní agentury pro atomovou energii, NATO a nejrůznější výstupy západoevropských státníků.
Milanu Dvořákovi je jedenapadesát let, je ženatý a má dva syny.
Překládá, tlumočí a nevidí. Zrakový handicap považuje za součást svého života. Nepotřebuje o něm mluvit, ale tématu se nevyhýbá. Dává však přednost jiným - velmi rád vypráví o Rusku, jeho lidu i jeho kontroverzních vůdcích.

Jste u nás zřejmě nejlepší tlumočník a překladatel z ruského jazyka. Čím vás tato země tak fascinuje? Začalo to už v dětství, kdy jste tam s rodinou vyrůstal?
"Dostal jsem se tam až ve svých necelých deseti letech. Zrovna jsem skončil čtvrtou třídu, ale na vyslanectví byla škola jen do čtvrté, tak jsem musel chodit do ruské školy. Trvalo to tři a půl roku, takže jsem se tam naučil rusky tak přirozeně, jak se děti učí.
Dalším důvodem mého zájmu bylo to, že v mých téměř devatenácti letech nás spojenec vojensky obsadil, což byl dost značný otřes a mě to začalo zajímat.
Třetí důvod? Jsem postižen zrakovou, zatím neléčitelnou vadou, která se v průběhu života postupně zhoršuje. Byl jsem zrovna ve třetím ročníku vysoké školy ekonomické a oči se mi zhoršily natolik, že jsem nemohl číst. Nedovedl jsem si představit, co bych s tímto vzděláním dělal. Počítání, statistika..."

Asi vás to nemrzelo, protože to byl především váš otec, kdo si přál, abyste měl ekonomické vzdělání.
"Ano, můj otec si to hrozně přál. Mně se moc nechtělo, tak jsem to tak různě flákal a flinkal. Pak mi někdo poradil, že bych mohl vystudovat katedru tlumočení a překladu. To je práce, která se - jak já říkám - dá dělat ušima a hubou."

Jak jste vlastně Rusko ve svých deseti letech vnímal?
"Je otázka, jak dalece jsem vlastně byl v Rusku. Většinu času jsme trávili v Moskvě a bydleli jsme na československém vyslanectví. A jako děti tohoto věku tráví volný čas na svém dvoře - trávili jsme jej i my na tom svém. Náš dvůr bylo vyslanectví a jeho hřiště, kde jsme hráli fotbal, hokej a na schovávanou. Jako dítě vnímá člověk všechno velmi přirozeně."

Váš otec byl vyslancem, což vypovídá i o jeho ideologickém smýšlení. Vy jste se zřejmě nepotatil...
"Ne. Jako mladý hoch jsem samozřejmě názory rodičů bral. Pak jsem ale začal vnímat, že leccos není tak, jak se hlásá v učebnicích a novinách. Názory mé a mých rodičů se v tomto rozcházejí. Ale jinak se máme rádi, koneckonců vždycky mě učili, že si každý má stát za svou pravdou. Dopadlo to ale tak, že každý vidíme tu pravdu někde jinde. Od poloviny sedmdesátých let se spolu o politice raději nebavíme."

Co vás více baví, tlumočení nebo překlady?
"Každá z těch dvou věcí má něco svého. Tlumočení je napínavé. Je to soustavný boj s tím, kdo hovoří. Když je řečník příliš rychlý, musím dělat zkratky nebo něco vypouštět. Když jsem třeba v osmdesátých letech tlumočil Gorbačova, on říkal: "Je třeba provést okamžitá opatření k rozhodnému zajištění..." A já jsem to tlumočil takto: "Musíme..."

Zřejmě máte pro jednotlivé státníky vytypované ustálené "grify".
"To máme vždycky. Jsou určitá klišé, která se na konferencích a seminářích užívají. To máme zpracované a v tom je vlastně odvrácená strana tlumočení. Při formálních příležitostech se pořád dokola používá stejných několik tisíc slov. Tedy pomineme-li například konference o jaderných elektrárnách, kde se tlumočník musí naučit, jak se řekne primární a sekundární okruh a podobně. Takže jinak je to stále se opakující slovník. Přitom jazyk je samozřejmě bohatší. Nedávno jsem tlumočil v televizním Dobrém ránu setkání se švédskými filmaři a moderátorka prohlásila, že podle Bergmana je filmařina jen taková řezničina a děvkařina. To jsou slova, která se na konferencích tak často nevyslovují. Pořad šel naživo, takže jsem i tato slova musel okamžitě nějak přetlumočit. Tentokrát jsem to naštěstí trefil. Někdy musí v takových případech tlumočník dlouho vysvětlovat."

Vaše druhé živobytí jsou překlady. Co - kromě překladů Vysockého - považujete za svůj nejdůležitější počin?
"Překlady dělám proto, aby mi jazyk nezchudl. Abych si jej neustále rozšiřoval a měl širší záběr. Významný je pro mě určitě překlad Puškina."

Prý se teď soustřeďujete hlavně na písničkáře Alexandra Galiče, kterého u nás téměř nikdo nezná.
"Ano, ten je velmi významný. U nás jsou známí Okudžava a Vysockij. Z mého hlediska jsou tři ruští písničkáři, kteří přežijí léta. Tito dva a právě Galič. Věnují se všelidským tématům, která jsou stejně pochopitelná i tady, na Aljašce nebo v Antarktidě. Naše lidi na Okudžavovi a Vysockém zajímalo především to, že jsou nepříliš sovětští a nehlásají ideologické floskule. V tomto ohledu by se našim lidem líbil Galič ještě o něco více. On byl až antisovětský, neměl ten režim rád. Bizarní je právě to, že jeho odpor vůči režimu způsobil, že se k nám Galič vůbec nedostal."

Jak pracujete? Asi vám všechny texty musí manželka nahrávat na pásek, když na ně nevidíte.
"Ano. Pracuju s magnetofonem. Pomáhají mi i moje děti. Třeba teď překládám knížku. Syn mi to čte a má to jako takovou brigádu. Léta letoucí mi texty četla žena. Nebýt mé rodiny, vůbec bych tuto práci nemohl dělat."

Renata Kalenská - časopis Zora 10/2001